Portrétní focení není o tom, že musíte umět pózovat. Důležité je vedení, emoce, tělo a prostor, ve kterém můžete být sami sebou.

Neumíte pózovat?Nevadí, portrétní fotka může konečně vypadat jako vy

Skoro každý, kdo ke mně přijde na portrét, řekne jednu ze dvou vět.

„Já se neumím fotit“ Nebo: „Na fotkách vypadám hrozně“.

Většina focení totiž pořád funguje stejně. Někdo vás postaví na místo, řekne vám, kam se máte otočit, co máte dělat s rukama a kdy se máte smát. A na výsledku je pak vidět přesně tohle. Člověk, který stojí na místě, otáčí se podle pokynu a snaží se usmívat.

Jenže dobrý portrét nevzniká z pokynu. Vzniká ve chvíli, kdy z člověka postupně spadne snaha vypadat dobře na povel.

Za ty roky jsem si poskládal vlastní postupy, jak z lidí dostat jejich nejlepší já. Ne pózu. Ne naučený výraz. Ne tu ztuhlou verzi, kterou vytáhneme pokaždé, když někdo zvedne foťák.

Netvrdím, že můj způsob je ten jediný správný. Je to moje cesta, složená z vlastních nápadů a věcí, které mi u lidí roky fungují. Zároveň jsem prošel tolik slepých uliček, abych věděl co s člověkem rezonuje a co vůbec.
Pokud sami fotíte, možná vás to pošťouchne přemýšlet o portrétu jinak.
Pokud byste rádi fotky ode mě, aspoň lehce mrkneme pod pokličku.

Technik mám desítky až stovky, ale pár vám jich prozradím jako ochutnávku.

Role rozebrána do nejmenšího detailu

Většina lidí přijde s tím, že neumí pózovat. Dobrá zpráva je, že pózovat po vás chtít nebudu.

Spíš vám řeknu něco jako:

„Zkusíme si trochu zahrát. Úplně jemně. Takový miniaturní kurz herectví, jen bez divadla a bez přehrávání.“

Póza bývá nalepená zvenku. Tváří se jako jistota, ale na fotce často působí uměle. Něco, co jste si na chvíli oblékli a ani nevíte, jestli vám to vůbec sluší.

Já po vás chci něco jiného.

Chci, abyste se na chvíli dostali do konkrétního příběhu.

U obyčejného pózování člověk často nemá kontext. Například když vám někdo řekne „pózujte jako luxusní dáma“.
Co přesně s tím ale máte udělat?
Máte se usmát? Dívat se přísně? Stát rovně? Zvednout bradu? Většina lidí v tu chvíli začne vyrábět rychlou představu luxusní dámy. Ale pokud vám to není vlastní, foťák to pozná.

Příběh funguje jinak.

Neříká vám jen, jak máte vypadat. Pomůže vám pochopit, co ta role znamená.

Třeba takhle:

„Představte si, že se procházíte krásným přístavem a míříte k jachtě, na kterou jste dnes pozvaná. Mezitím vás obdivují dva muži z jiných lodí. Vy o nich víte, ale záměrně se na ně nepodíváte. Jen ladně kráčíte svým směrem a skoro to vypadá jako levitace, protože vaše chůze je lehoučká a ramena se téměř nehnou. Chůze je klidná a pomalá a vy jste sebevědomá, ale ne namyšlená. Váš úsměv je spíš laskavý, ne strojený. Jen dýcháte příjemný mořský vzduch a máte ráda svůj život.“

To už není prázdný pokyn. Najednou víte, kde jste, co se děje, jak se cítíte a jaký má celé tělo rytmus. A když to pomůže, klidně k tomu pustím i hudbu, která tu náladu navodí. A větrák, který jako ten vítr u přístavu lehce ofoukne vaše vlasy.

To nejdůležitější je, že se to nehraje obličejem. Ani rukama. Žádné grimasy. Žádné přehrávání. Žádná snaha ukázat emoci jako v ochotnickém divadle.

Celé se to odehraje uvnitř, v představě, kterou si opravdu pustíte k sobě.
Když se tak aspoň trochu začnete cítit, mimika se uvolní a výraz nebude hraný, budete to vy v lepším rozpoložení.
Budete to vy s emocemi.

Emoce není propojená jen s obličejem, ale i tělem

Výraz není pouze věc obličeje.

Tvář je jen poslední místo, kde se to projeví.
Ve skutečnosti začíná mnohem níž. V těle, dechu, tempu, napětí…

Když vás něco bolí, je to vidět ve vašem obličeji, ale bolet může přicházet třeba od břicha. Když máte strach, je to na vašem výrazu vidět, ale ve skutečnosti cítíte sevření někde uprostřed mezi prsy a břišními svaly.

Stejně tak je to ale i s pozitivními emocemi, začínají v těle a pak se přesunou do mysli, která ovlivní váš obličej a nahodí příjemný úsměv na rtech i v očích.

Když potřebuju, aby z vás šel klid, pracuju s dechem. Když potřebuju jiskru nebo vztek, někdy pomůže rozhýbat tělo a rozproudit krev. Může to znít zvláštně, ale tělo a emoce jsou propojené víc, než si běžně připouštíme.
Divili byste se, jak moc nám dva tři dřepy pomohou úplně změnit energii.
Nebo jak 40 dechů za půl minuty rozproudí krev a od základu změní výraz v obličeji.

Když dobře pracujeme s tělem, myslí i dechem, už tím se mírou autenticity i kvalitou následných fotek, výrazně odlišujeme od většiny.

Ne proto, že jste ho vyrobili nový výraz v obličeji který neexistoval, ale protože jsme vytvořili podmínky, které přestaly překážet vlastnímu já.

Zbytečně moc myšlenek kazí fotografii

Při focení se může stát, že se člověk začne moc hlídat.
Kontroluje úsměv, ruce, bradu, výraz, každý detail. A čím víc se snaží vypadat dobře, tím víc je na fotce vidět snaha. A navíc má v hlavě další věci. Co zítra na meetingu v práci? Zvládají to doma otec a dítě spolu sami? O víkendu přijde návštěva a nevím, jestli mám vše připraveno. A mnoho dalšího.

Někdy se klientů zeptám, jestli dokáží půl minuty nemyslet na nic.

Zní to jednoduše, ale je to často náročný úkol i pro zkušeného jogína. Prostě jakmile přijde myšlenka, ihned ji zahodit a tu myšlenku na zahození myšlenky taky pustit pryč. Prostě jen čisté prázdno.

Úkol ode mě může znít např:
“Zavři oči a jen se nech unášet hudbou (pustím pozitivní a klidnou hudbu).
Nech všechny myšlenky ať prostě jen proudí a přestaň si jich všímat. Např aktuální myšlenku zcela opusť. Další třeba přijde, ale nerozvíjej ji, nech ji plavat bez povšimnutí, jen sleduj svůj dech.”

Když se to klientovi začne dařit, sám pocítí jistou úlevu a i kdyby ne, přijde mu to aspoň zábavné a má jasnou instrukci, tedy ví, že je veden, že má dělat konkrétní věc a nepřemýšlet nad tím, jestli umí pózovat, nebo ne.

Fotit takto “restartovaného” člověka je jak fotit krasnou knihu, která ještě nebyla dopsána.